Stal jsem se "zlodějem duší". Po několika letech oblouznění digitální fotografií jsem se vrátil nejprve k fotografii klasické a poté velice rychle začal cestovat proti proudu fotografických technik. Dřevěná velkoformátová kamera z počátku 20. století mě dovedla až k mokrému kolodiovému procesu. A ten mě pohltil. Hypnotická hloubka fotografie, absence zrna na které jsme z fotografií zvyklí, obrysová ostrost obrazu, největší rozšíření techniky v období divokého západu, zakletí obrazu v teňounké vrstvě kolodia na skle nebo plechu, náhlé zjevení obrazu v procesu před očima portrétovaného, obraz tak věrný, že vypadá jako sloupnutá část osobnosti portrétovaného, možnost zázračného zmizení obrazu prostým umytím desky... už chápu víru indiánů v to, že fotograf krade duše... Pro fotografa je to velmi návykové. Závislost u mne vznikla už při prvním setkání. Stal jsem se zlodějem duší.